Svět je přesně takový, jaké je naše nitro

Svět je přesně takový, jaké je naše nitro

Když mě někdo irituje, sáhnu si na vlastní stín.
Každý člověk je hologramem celého vesmíru. Naše vědomí však pokrývá pouze malou část, protože lidská mysl filtruje každou zkušenost a zkresluje ji podle potřeby ega a kapacity systému.
Lidská mysl má často tendence vyhýbat se prožívání, jinými slovy, utíkáme před životem, protože mysl hodnotí naše prožitky a situace, hodnotí ostatní lidi a jejich chování, posuzuje, odmítá, zavrhuje, a analyzuje život pomocí kontroly.
Člověk s touto tendencí pak tráví většinu svého času v myšlenkách, aniž by skutečně cítil a žil. Jedním z úkolů mysli je vyhýbat se bolestným prožitkům a ochránit tak naše nitro před bolestnou zkušeností.
Mezi největší lidská emoční zranění je hluboký stud, který pramení z pocitu méněcennosti- z pocitu „nejsem dost dobrý“.
Tato emoce je součástí solárního plexu každého jedince narozeného v západní civilizaci, který prošel podmíněnou výchovou a školským systémem. Dá se tedy říct, že téměř každý člověk trpí komplexem méněcennosti, ať už si to uvědomuje, nebo ne. Náš obranný mechanismus je skvěle vycvičený k tomu, abychom se s touto emocí nemuseli nikdy konfrontovat. Pocit nehodnoty, nelásky, vyčlenění, odsouzení nebo kritiky je totiž tak intenzivní z důvodu, že jako malé děti máme velice přecitlivělý systém a jakýkoliv projev odmítnutí, kritiky či odsouzení ze strany rodiče je pro každé dítě velkým traumatem.
Abychom se nemuseli setkat se svým emočním zraněním, překrýváme jej nejčastěji nějakou rolí, která má sloužit k odvedení pozornosti od tohoto citlivého místa. Někdo se najde v roli hodného člověka, jiný je schopným šéfem, vzorným lékařem, dobrým umělcem, silnou ženou, dobrou matkou, výkonným zaměstnancem, nebo duchovním člověkem. Každý člověk má svoji identitu, za kterou ukrývá bolest a strach z odmítnutí.
A protože většina z nás se snaží tuto frustraci ukrýt zejména sama před sebou, ztotožníme se s pocitem, že jsme buď lepší než druzí lidé, nebo alespoň ignorujeme své stinné stránky, nebo jsme naopak horší, což je stav, který přirozeně nastává jako vyrovnání předchozího extrému.
Ale protože zranění a stíny jsou přesto stále naší součástí, začneme je pozorovat a přitahovat ze svého okolí, vidíme je ve svých bližních, a tato rezonance v nás vyvolává pocit odmítnutí, odporu, pýchy, hněvu, smutku, lítosti. Čím méně jsme schopni tuto vlastnost či pocit vnímat v sobě, tím silněji je pociťujeme v přítomnosti druhých.
To je opět reakce na naše vlastní zraněné ego, které se najednou poznává všude kolem sebe. Ale ani tyto signály pro mnoho lidí neznamenají cestu k vysvobození z vlastního zajetí. Šíří se tak pomluvy a kritika, odsouzení bližních, namísto toho, aby se člověk zamyslel sám nad sebou. Tímto se posiluje společná projekce světa, který je v očích některých lidí zlý a zkažený.
Čím menší zodpovědnost, tím větší projekce.
Neexistuje místo ve vnějším světě, které nesouvisí s naší vlastní projekcí. Neexistuje situace, za kterou nenese zodpovědnost naše vlastní mysl. To, jak vnímáme vnější svět závisí pouze na stavu vibrace našeho vědomí, zjednodušeně řečeno, na úhlu pohledu. Přirozeností lidského ega je utvrzovat se ve vlastních iluzích a neochotu měnit své postoje. Proto je někdy snadnější hromadit v sobě odpor, než ukončit vlastní utrpení a přistoupit ke změně perspektivy.
Čím více kapacity člověk má, tím více si uvědomuje, jak svojí zranitelnou podstatou působí na okolní svět. Čím více si člověk dovolí vstoupit do stavu vlastní zranitelnosti a dotknout se své frustrace, bolesti, strachů a pocitů bezmoci, tím více navyšuje své vibrace a tím méně toxických vztahů vytváří ve svém okolí.
Život je plný jedině tehdy, když prožíváme. Dokud pouze myslíme, pak nežijeme. Myšlením stále naháníme to, co nám chybí a utíkáme od toho, co nechceme.